penzion Brno
Znovu „On the Road“

 

Se Salem jsem se seznámil v roce 1984, když jsem začal studovat na Fakultě tělesné výchovy v Praze. Sal jsem mu začal říkat podle jména jednoho z hrdinů Kerouacova románu Na cestě.

Než jsem ho potkal, žil jsem „spořádaným životem“. Neposedával v hospodě, nepobuřoval svým zjevem, neposlouchal Hutku, nevěděl, co je „uzda“, nejezdil stopem, ….

Uzavřen do světa sportu jsem život kolem sebe moc nevnímal.

 

Sal změnil můj život. Už jsem se nejmenoval Radek ale Dean, poslouchal jsem Hutku, nosil dlouhý svetr a koženou brašnu přes rameno, s uzdou na zádech trávil mnohý víkend Na Americe, v hospodě jsem byl víc než ve škole.
Se Salem jsme stopem jezdili do Denveru (Gottwaldova) a byli unešeni volností. Zpívali jsme si Nohavicovu „Svobodu, svobodu, svoboděnku, bez kříže, bez kata,...“

Žili jsme na plný plyn, prostě on the road. Trvalo to čtyři roky.

 

A pak ještě čtyři roky po škole. To už ale taková jízda nebyla. Bylo to spíše dojíždění. Přicházelo životní vystřízlivění. Chtěl jsem být sice stále on the road, ale jízda začala ztrácet na rychlosti a postrádat smysl. Alkohol a nevázaný způsob života si začal brát svou daň v podobě závažných zdravotních problémů, narušeného manželství, duševní sebedestrukce. Stále více přicházela prázdnota a s ní depresivní stavy.

Začalo období hledání jiné cesty.

V krajním zoufalství jsem šel v devadesátém druhém roce do kina na film Ježíš. Do té doby jsem o Něm nevěděl vůbec nic. Pocházel jsem z nevěřící rodiny a ve fotbalových kruzích jsem se s Ním taky nesetkal.

Během filmu natočeného podle Lukášova evangelia mě zasáhlo Jeho pozvání: „Pojďte ke mně všichni, kdo jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout“. Nabídku jsem přijal a na konci filmu polohlasně vyznával slova přijetí Ježíše Krista do svého života. Poznal jsem, že pravá svoboda je spojená s křížem. Poznal jsem, že ON je ta cesta a že s Ním jsem na té správné road.

 

 

P.S.

Se Salem jsem se přestal vídat. On jel pořád dál „na plný plyn“.

Potkali jsme se až v roce 2006, když jsme na Vysočině trávili společnou dovolenou. Mohl jsem mu poprvé ukázat jinou cestu. Cestu do nebe.

Na konci srpna roku 2011 mi však od něj přišla SMS: „Deane, byl jsem v pekle.“

Sal chtěl spáchat sebevraždu. Zhroutilo se mu všechno: manželství, podnikání, zdraví. Našli ho za pět minut dvanáct. V listopadu jsem se k němu vypravil a večer u burčáku mu řekl, že ho Ježíš má rád a má moc urovnat jeho život.

Znovu a naposled jsme se potkali v květnu 2012, když jsme měli po dvaceti letech setkání s dalšími účastníky tehdejší velké jízdy.

Na ten sraz jsem jet vlastně ani nechtěl. Později jsem si uvědomil, jak bylo důležité, že jsem tam vyrazil.

Přijel jsem až v sobotu, druhý den po velké párty. Sal už v hospodě nebyl. Seděl doma na pohovce a vyplivával krev. Odvezl jsem ho do nemocnice, kde jsem se za něj modlil a znovu mu povídal o Ježíši Kristu.

Ve středu 30. května se vydal Sal na svou poslední cestu a já doufám, že do nebe.