penzion Brno
Životní příběh manželů Věrky a Tomáše Fuchsových

 

Ústav sociální péče

Velkou část našeho dětství a dospívání jsme oba prožili v Ústavu sociální péče ve Zbůchu u Plzně. Věrka sem byla umístěna, když jí byly tři roky, a já jsem přišel do Zbůchu, když mi bylo devět. Nebyl to tu žádný med, vůbec jsme neznali Ježíše ani nám o něm nikdo nic neřekl, ale já myslím, že už tam byl s námi. Ještěže tam byla škola, jinak bychom byli negramotní, to bylo jediné místo, kam jsme se moc těšili. Když mi bylo osmnáct, tak jsem odešel do jiného ústavu, do Snědovic u Litoměřic, kde jsem zůstal dva roky, potom jsem se dostal domů, do Ústí nad Labem. Věrka ještě ve Zbůchu zůstala až do svých dvaceti tří let.

 

Ústí nad Labem

Když jsem byl už nějakou dobu doma, tak mi jednou mamka řekla: Milý synu, já tady dlouho nebudu, tak si musíšnajít někoho, abys nebyl sám. Tak jsem mamku poslechl - ona napsala inzeráty, že jsem hezký kluk, poslala i fotografie a  nějaké holky mně odepsaly a přišly se za mnou podívat. Když mě uviděly a promluvil jsem na ně(jsem zdravotně limitovaný ve výslovnosti) , tak ode mě hned utekly, to byla rychlost. Tak jsem řekl mamce, aby to nechala na mně, a napsal jsem Věrce do Zbůchu, jestli za ní můžu přijet. Ona mi odepsala, že ano, tak jsem za níjel a řekl jsem jí, jestli by se mnou  nechtěla chodit. K mému údivu mi řekla, že někoho má, ale já se nedal odbýt a Věrku  jsem přemlouval, až nakonec povolila a s tím prvním klukem se rozešla.

Potom jezdila Věrka na prázdniny a na Vánoce k nám domů a v roce 1992 jsme se vzali. Po roce  se nám narodil zdravý syn Tomášek. Protože jsme oba zdravotně hendikepovaní, byl umístěný do kojeneckého ústavu v Teplicích. Soudem byla nařízena ústavní výchova, protože mamka nám se synem nemohla pomoct, byla hodněnemocná, tak jsme museli hledat někoho jiného. Psali jsme na různé organizace a obraceli se na úřady, na církve a prosili o pomoc tisk. Přišly nabídky od různých církví, ale buď se starali jen o matky s dítětem bez otce, nebo nás přijmout mohli, ale bez dítěte, a to jsme nechtěli. Tak jsme bojovali o syna dál, až nám přišel dopis z pečovatelského domova Naděje z Vysokého Mýta, že by nás všechny tři vzali.

 

Naděje Vysoké Mýto

Tam jsme se také v listopadu 1994 odstěhovali - zatím bez syna - a hledali jsme pěstounku, která by nám se synkem Tomáškem pomohla a zároveň tu mohla i bydlet. Našemu synovi byl již rok, ale vyhráno jsme ještěneměli, bylo nutné zrušit ústavní výchovu. Pěstounku jsme našli, soud rozhodl v červnu 1995, hodně pomohla manželova mamka a církev, trvalo však více než rok a půl, než jsme mohli jako rodina bydlet spolu pod jednou střechou.

Pěstounka se o našeho syna starala tři roky, bydlela také v Naději a obden chodil syn Tomášek k nám. Pak se odstěhovala se synem Michalem do Brna a náš Tomášek je od pěti let až dosud u dobrých pěstounů Jarky a Zdendy Fikejsových v Litomyšli.

 

Jak jsme našli Pána Ježíše

V Naději jsme chodili na pravidelná setkávání, kde kázal Pavel Fér, kazatel Církve bratrské z Litomyšle. Tam jsme si po modlitbách povídali o Bohu a o tom, kdo je to Pán Ježíš a jak nám pomáhá. Potom jsme občas chodili k baptistům. Noemi Komrsková nám řekla, abychom začali chodit do Církve bratrské zde ve Vysokém Mýtě, že je tam velká rodina a drží všichni pohromadě, bratři i sestry. Tak jsme tam začali chodit a oba jsme uvěřili v Pána Ježíše. Chodili jsme ke Štěpánovým na skupinky a tam jsme svůj život dali Pánu Ježíši. 11. ledna 2004 jsme byli pokřtění a za dva roky byl pokřtěný i náš syn Tomáš. Z toho jsme se hodně radovali. Vidíme, jak nám Pán Ježíš pomáhal v životě. A pomáhá nám i nadále. Díky Bohu, teď už jsme věřící rodinka Fuchsova.

 

/spanmso-ascii-font-family: Arial; color: black;