penzion Brno
Pro koho je vlastně hudba v církvi?

z Blogu Davida Nováka

Když se známého kazatele R. Warrena ptali, co by udělal jinak, kdyby znovu zakládal seddlebacký sbor, prý řekl, že by věnoval více úsilí a peněz na to, aby vytvořil prvotřídní hudbu, která odpovídá skupině, kterou chtěl oslovit evangeliem. Neudělal to dle jeho slov proto, že si neuvědomoval, jakou moc hudba má…

Asi není třeba dodávat, že Warren má pravdu. Hudba je nejdůležitějším faktorem, který určuje hodnoty každé generace. Má obrovskou moc a dobrá píseň někdy zasáhne lidi silněji než dobré kázání. Zároveň hudba i rozděluje, liší se podle kultur, zemí, osobností, rozděluje i generačně. Když jsem svým synům pouštěl „hity“ – tedy to, co jsme poslouchali před třiceti lety na rádiu Luxenberg, nebo z magnetofonových pásků či černých desek, protáčeli panenky a mladší (a drzejší) prohlásil, že toto poslouchali už lovci mamutů…

Hudba do velké míry vypovídá i o tom, kdo jsme jako sbor a jakou (pokud vůbec), chceme oslovit skupinu lidí. Neexistuje žádný duchovní hudební styl. Pokud je něco duchovního, pak je to text, který melodie nese. Zvěst, kterou ta která píseň nese, se dá předat celou řadou hudebních stylů. Jaký hudební styl se nám líbí, rozhoduje naše kultura a možná i náš původ, nikoli „duchovní výše“.

Luther nazýval hudbu služkou teologie a to proto, že si dobře uvědomoval její sílu. Dokonce tvrdil, že pokud se křesťanská víra vyznačuje tím, že Boha chválí s radostí a vděčností za jeho milost a milosrdenství, pak hudba a zpěv mohou tuto radost často zprostředkovat lépe, než mluvené slovo. Ch. Wesley použil řadu lidových melodií z anglických hospod i operních domů své doby. Kalvín se seznámil se zpěvem se zpěvem Lutherských žalmových písní v německém sboru ve Štrasburku. V Ženevě pak navrhl žalmy zpívat při bohoslužbách, za což byl dokonce ze Ženevy na nějaký čas vyhnán. Nějakou dobu platil dva autory světských písní, aby zhudebňovali jeho teologické texty. Anglickou královnu tyto „vulgární melodie“ popudili natolik, že o nich posměšně mluvila jako o Kalvínově „ženevském vrzání“.

Když byla poprvé otištěna známá píseň Tichá noc, prohlásil o ní ředitel mohučského hudebního dómu, že jde o „vulgární hloupost bez jakéhokoli náboženského či křesťanského citu“. O Handlovu Mesiáši někteří církevní představitelé mluvili jako o „vulgárním divadle“ a to mj. proto, že odsuzovali příliš časté opakování a málo zvěsti. „Haleluja“ se v Mesiáši opakuje skoro stokrát. A ještě jedna perla na závěr. Protože hudba byla kontroverzní vždy, prý slavný kazatel Spurgeon nazýval svůj hudební odbor ministerstvem obrany.

Diskuse o hudebních stylech je a byla hodně kontroverzní a osobní. Proč? Protože se hudba je součástí uctívání a uctívání souvisí s osobním vyjádřením lásky k Bohu.

Ať se nim to líbí nebo ne, hudba určuje atmosféru shromáždění. Asi každý pastor zná zoufalý pocit, kdy nastupujete na kazatelnu poté, co hudba vyvolala depresivní náladu a shromáždění pohřbila. Stejně tak ale jistě známe i opak. Johh Bisagno, kazatel patnácitisícového sboru v Texasu napsal: „Písně hodné pohřebních plaček a upjatí vedoucí hudebních těles mohou sbor zabít rychleji, než cokoli jiného.“ R. Warren k tomu dodává, že „pokud nezvládáte hudbu, hudba ovládne vaše bohoslužby.“

Moje otázka je, koho chceme hudbou oslovit. Pokud přijdu na „koncert modliteb a chval“, pak je jasné, že cílovou skupinou jsou křesťané. Nebudou mi vadit specificky křesťanské slovní obraty, ani „kultická gesta“ v podobě mávání prapory, tančících jedinců, nebude mi vadit ani případný zpěv v jazycích, ani exaltované projevy, stejně tak očekávám, že chvály budou trvat déle. Stejné projevy na shromáždění, kde jsou nevěřící, mi v naší kultuře přijdou mimo. Pokud přijdu do sboru, kde se nepředpokládá, že by přišli nevěřící, pak snesu dlouhý zpěv, tolerantně přejdu případný falešný zpěv a vrzání na nástroje a rád si zopakuji některé staročeské výrazy. Jako „starý mazák“ snesu leccos, včetně hudby.

Jenže je církev a specificky nedělní setkání, které bývá jedním z hlavních setkání církve, hlavně pro věřící nebo pro hledající nebo pro obě skupiny najednou? Odpověď na tuto otázku bude určovat i to, jakou hudbu volíte a jak vypadá celá bohoslužba. Osobně jsem přesvědčen, že neděle má být pro obě skupiny. Abychom ale neteoretizovali… pokuste se představit, že příští neděli přijde do sboru váš kolega… a bude muset absolvovat 40 – 50 minut „chval“ se vším všudy. Nebo písně, které nás sice „spojují s věky“, ale kolega žije v 21. století a „spojení s věky“ mu, žel, nedochází. Zřejmě bohoslužbu  nedá nebo se bude muset hodně překonávat.

Pokud mezi nás nevěřící chodí a pokud chceme, aby chodili dál, pak tomu přizpůsobíme i naší hudbu. Jak? Budeme více myslet na kvalitu, chvály budou časově omezené, budeme více přemýšlet nad texty i nad melodií atd. Nejde o to dělat kompromisy, co se evangelia týká, ale o to, aby texty byly srozumitelné, aby bohoslužba měla spád a abychom se nemuseli za svoji hudební produkci stydět. Hudbou oslavujeme Boha, zároveň ale náš styl a provedení nemá být pro nevěřící překážkou, ale naopak má přitahovat.

Obávám se, že mnohé sbory na možnost, že by v neděli přišli nekřesťané, rezignovali. Podle toho vypadá hudební produkce, která jen posiluje, že se vlastně za to, co produkujeme, před světem stydíme a to nikoli nezbytně kvůli kvalitě hudby, ale celkové rozplizlosti bohoslužeb, archaickým obratům písní, někdy nekonečné délce atd.

Při tom by stačilo tak málo – pouhá změna mentality směrem k otevřené církvi. Nebo je to vlastně strašně moc… a proto máme „prýma duchovní klíma“ a hledačům je vstup zapovězen. Ale co. Hlavně že jsme si mocně zachválili nebo zazpívali!