penzion Brno
„Bazén story“

 

Uf. Konečně jsem si sedla. Zahradní židlička umístěná ve stínu s výhledem na konečně rozkvétající muškáty mi připadá jako oáza pokoje. Přede mnou na stole voní moje odpolední káva, slyším bzukot včelek bezstarostně poletujících u nachystaného pítka. Mají žízeň. Jako my všichni v těchto dnech.

Teploměr za oknem dosáhl nejvyššího bodu stupnice, a pokud by to šlo, paprsky neúprosného sluníčka by rtuť vytlačily snad ještě výše. Pravda, celý den na něj praží, ve skutečnosti tolik stupňů není, ale i tak se v tyto letní dny v naší krásné vnitrozemi pěkně pečeme.

Víc to ale vře v mé hlavě. Rtuť mého vnitřního teploměru dnes explodovala už několikrát. Důvod? Můj malý, roztomilý, nekonečně milovaný dvouletý chlapeček. Hm, tak z téhle věty ten důvod asi není příliš poznat... ledaže byste také byli rodiče malého, roztomilého a nekonečně milovaného dvouletého chlapečka.

Nespočetněkrát jsem o „úžasném“ období vzdoru, většinou se objevujícím mezi druhým a třetím rokem, slyšela či četla. Nějak jsem si ale pořád říkala, že to přece nemůže být tak hrozné. A navíc – já mám přece takové hodné dítě, se kterým se na všem tak hezky domluvíme... Jenomže tohle dítě kamsi zmizelo. No vážně, jednou se tak ráno probudím, a ejhle, to snad musí být někdo jiný, tenhle zuřící cvrček!

Domluvy, vysvětlování a všechny vyzkoušené triky zčistajasna ztratily působnost. Nejčastější slovo, které slyším, je ne. Vztek a pláč jsou zase odměnou na téměř každé ne z mojí strany. Způsob chování mi značně připomíná výrostky, které občas potkávám ve městě, a je jim určitě už nějakých -náct.

Co se to děje? Vstáváme v pět ráno, s pláčem. Už několikátý den. Než se mi rozlepí oči a naskočí mozek, pouštím na notebooku „raníček“, během kterého náš poklad vypije mlíčko. Hm, třikrát krteček, to by myslím stačilo. Řev. BÁC. To poprvé tento den narazil můj vnitřní měřič trpělivosti na svůj strop. Do devíti hodin to pak stihne ještě tolikrát, že tomuto skrytému přístroji hrozí akutní kolaps z přehřátí.

Ne, opravdu si nemůžeš hrát s koncovkou elektrického kabelu. Proč jsi vylil na zem tu sladkou šťávu? Víš přece, že pejskovi do misky nelezeme! Nevztekej se, přece se každé ráno musíme obléct! Ty nechceš na nočník? Dobrá. O třicet vteřin později uklízím „loužičku“ z podlahy. Co uklízím za dalších pět minut z již vyměněného spodního prádla, popisovat raději nebudu...

To je jen krátký výčet pokusů o zničení mého nervoměru. Možná vám to tak hrozné nepřipadá. Možná jste nevstávali s rozbřeskem, nemuseli při tom všem výše zmíněném vařit, telefonovat, průběžně likvidovat vzniklé kalamity, chystat nové oblečení, odpovídat na miliardu otázek během konstantní snahy vzpomenout si, co že jste to ráno četla tak úžasného v listu Efezským.

Také nutno podotknout, že většině nehod předcházelo důrazné a několikeré varování, které bylo naschvál neuposlechnuto, a že následoval dlouhý vřískot a zmítání končetin čehosi, co připomínalo dítě.

Své dítě miluju, ale momentálně sním o čtvrtletním pobytu na Kamčatce. Pro jednu osobu. Při představě celého dne odvíjejícího se v podobném duchu se mi dělá nevolno. Heslo dne – přežít. Maminky jsou taky jen lidi.

Po deváté hodině se konečně dostáváme na zahrádku. Přichází kamarádka našeho malého. Ne, opravdu dnes hračky půjčovat nebude. Náruč plná lopatiček tvrdohlavě přitisknutých k tělu. Holčička řve. Snažím se zasáhnout ve prospěch kamarádky. Vždyť je přece hezké věci půjčovat a ty máš tři, co s nimi budeš dělat? Ne. Řvou oba.

Dobrá, zkusíme to jinak, co takhle do bazénku? Sláva, zdá se, že bude konečně chvíle klidu. Ale ne, vidím, jak se zoubky mého malého synáčka povážlivě blíží k horní hraně dětského bazénku. V očkách to jen jiskří. NE! volám, běžím k bazénku, výhružku několikrát opakuji. Lekne se, zarazí se, ale pak v něm něco zvítězí a – kousne...

Je krátce po obědě. Sedím na zahradní židličce, popíjím kávu, s kapkou lítosti a příměsí vzteku se dívám na prokousnutý bazén, jehož horní obruba se již smrskla do žalostného tvaru seschlého jablíčka. Vzpomínám na vrcholný incident našeho dopoledne. Můžu si to dovolit, brouček nahoře v pokojíčku spinká.


Vedle mě sedí manžel. Upírá pohled stejným směrem a vsadila bych se, že řeší technickou stránku vzniklého problému, tedy jak bazének opravit. Avšak – je vůbec výchovné to zalepit? Neměl by malý nezbeda zakusit naplno důsledky svého jednání? Máme bazén schovat a nepoužívat? Přemýšlím, jako už tolikrát, jaký trest by byl nejvhodnější, a vůbec, jak správně reagovat v takových situacích?

Vytrhuji manžela z jeho úvah o značkách lepidel tím, že své myšlenky sdílím nahlas. Vážně pokyvuje, vím, že ho jako zodpovědného tatínka trápí ty samé otázky. „Ale nejhorší na tom je,“ vylévám mu otevřeně svou frustrovanou duši matky, „že nakonec na to dojedu já. Ať ho potrestám jakkoli, největší trest je to nakonec vždycky pro mě.

Když zvolím ,pana vařečku‘, zakouším to, co znají snad všichni rodiče, že plácnutí mě bolí stejně jako mé dítě. Když zkusím metodu důsledků, zase jsem v nevýhodě. Já budu muset vymyslet náhradní program na čas, který bychom jinak strávili v bazénu. Když zabavím oblíbenou hračku, já budu poslouchat žalostný pláč a řešit vlastně další konflikt. Ať udělám, co udělám, mám dojem, že vždycky potrestám hlavně sebe!“

To, co mi na mé sebestředné výlevy odpověděl můj muž, mě zasáhlo. „Víš, co je zvláštní?“ začal. „Že přesně takhle to je vlastně s námi a naším nebeským Otcem. My vždycky vyvedeme nějakou hloupost, někde neposlechneme jeho láskyplné, ale důrazné ne, musíme si sami vyzkoušet, že nafukovací bazén se opravdu dá prokousnout a že hřích vábí, ale pálí.

A jak víme, jediný zasloužený trest za naši neposlušnost je smrt. A kdo na ni ,dojel‘? Kdo byl v konečném důsledku kvůli nám potrestán? Kdo nás tolik miloval, koho nejvíc zraňovala naše vzpoura a neposlušnost? Kdo nás svou vlastní bolestí uvedl na správnou cestu života? Čí pověst pošramotíme svým vzdorem?“

Mlčím, mám knedlík v krku a polykám slzy. To, co jsem se právě naučila, mě úplně dostalo. Nejen, že mi Bůh jako rodič dokonale rozumí. Nejen, že je v tom všem se mnou, miluje mě i mého syna a fandí nám, abychom tu klikatou cestu výchovy dobře zvládli. On také na svém bezhříšném těle nesl důsledky mého hříchu. Tím, že musel potrestat mne, potrestal vlastně sebe.

Odnáším do kuchyně prázdné šálky. Z pokojíčku slyším hlásek našeho broučka. Polední pohoda končí, ale začíná odpoledne plné báječných příležitostí k tomu, zakoušet tu největší lásku v každé, i v těžké rodičovské chvíli.

Cestou mrknu na teploměr za oknem. Tenká linka rtuti je stále tam, kde byla předtím. Ale ta moje už ne.

P.S.: Zákaz koupání byl vyhlášen na 24 hodin. Bazének tatínek opravil, na lepidlo byl inkasován drobný finanční příspěvek z prasátka.

Tereza Pýtrová